Články a videa o koních

Když už člověk dostává pocit, že nic nemůže otřást jeho světem, příjde něco co s jeho vnímáním světa prostě práskne o zem a zadupe ho jako Nanynčin košíček.

Jen co se vzbudím, zjišťuju že má spolubydící Tanni je už vzhůru. Jen co zmerčí, že sedím na posteli, kvapně ke mně přichází a ukazuje mi video na němž je zobrazena její práce s koněm, který byl chromý v důsledku vážného zranění na klusáckých závodech. Veterináři doporučili utracení, ale majitel koně ho převezl do její stáje. S koněm pracovala, udělala studii zatěžování končetin a vyhodnocení rovnováhy kopyt a následně ve spolupráci s místními (USA - CA) odborníky provedla korekční kutí. Na konci videa je kůň, který je spokojený, šťastný a pohybuje se s chutí a očividně bez problémů. Zase a jednou si říkám, že svět asi není tak černobílý a bosonožství nemusí být vždy nejlepším řešením.

Jsem vcelku srovnaná s touto myšlenkou (protože jsem vždycky měla trochu pochybností, i když si stále stojím za tím, že zdravý kůň podkovy nepotřebuje) když s Tanni odcházíme ráno z hotelu a jedeme do Equi Smartu.

Po snídani začínáme klasicky teorií. Tentokrát si Karin bere na paškál pomůcky a způsoby komunikace s koněm. Začínáme myšlenkou, úmyslem, signálem a postupujeme dál až k energii. Má skeptická dušička začíná pracovat. "Pff energie... jasně" říkám si v duchu, ale poslochám dál.

teorie - Karin po nás chce vysvětlit pohybu"doleva-ohnutého" koně při zatáčení do leva a biomechanické důsledky

trocha teorie k senzitivitě koně na různé druhy signálů a možnostech komunikace 

Za chvíli se přesouváme na demostraci na jízdárnu. Karin nám nejdříve vysvětluje sílu ducha, resp. kinetické energie těla - jednak na síle myšlenky, kdy se nám nedaří ohnout silou její nataženou ruku, pak si zkoušíme "sílu úmyslu" (viz fotky). Můj svět založený čistě na fyzikálních zákonech a rovnicích se bortí jako domeček z karet, protože nechápu jak to může fungovat, ale má mi být hůř.

Tanni lehce ohýbá Karininu ruku, když je zatnutá silou

je-li v tom úmysl, už se jí to nedaří (neptejte se, nerozumím tomu, ale funguje to...)

Brzy si zkoušíme vedení koně (pracujeme ve dvojicích, kdy vždy jedna z nás je kůň :) ), nejříve velice hrubé, pak jemné, pak ještě jemnější a nakonec se úplně odpojujeme a zkoušíme pracovat s vnitřní energií.... ne vždy to funguje, ale rozhodně je to zajímavé. Do této chvíle je to ještě relativně v pohodě, pak ale Tessa přivádí klisnu a Karin nám říká něco o energetických polích bytostí.... "Čarodějnice! Na hranici s ní!" říkám si v duchu a mé sarkastické já se přirovnání k čarodějnici ďábelsky chechtá. Cvičení spočívá v tom, že klisna stojí a my máme po jednom zavřít oči a jít k ní a zastavit se tam, kde ucítíme odpor. Koukám na ostatní jak nesměle našlapují, zastavují se, rozcházejí se. Můj mozek jede na plné obrátky "Klisna je tak na 20 kroků, takže to prostě rozdělím tak na 4 části asi jako ostatní, abych nevypadala jako ignorant," plánuju si vnitřně. Přicházím na řadu jako poslední. Zavírám oči a rozcházím se.... Udělám pár kroků, nic necítím, ale preventivně zastavuju.... zase pár kroků, lidi za mnou se baví, zase zastavuju....rozcházím se a najednou to příjde, je to jako bych narazila do zdi - zastavuju se, otevírám oči, jsem tak 4-5 metrů od klisny, která vypadá silně podrážděně a Karin se usmívá: "Úplně to s tebou hodilo, viď?". Nevím co si mám myslet, tohle přeci nemůže být pravda. Karin mě vybízí k dalšímu pohybu vpřed. Zavírám oči a dělám pár nesmělých krůčků vpřed. Bolí mě žaludech, mravenčí mi ruka a celkově je mi divně. Připadám si jako bych procházela lepidlem. Po pár krocích zastavuju, otevírám oči a zjišťuju, že ve skutečnosti se mé kroky stáčí v kruhu kolem klisny. Karin se směje. Jsem extrémně rozhozená - nic z toho nedává smysl.

odvádění vzpurného shetlandského ponyho Dynke bez úmyslu (ano někdy je tu vážně legrace :D )

vedení pomocí energie (čarodějnice!!!)

ale někdy to nefugnuje úplně 100%, pošleme je do Bradavic na doučování...

Trvá mi zhruba hodinu, než se mi uklidní vnitřnosti (hodně mi pomáhá čokoláda), ale můj mozek není schopen celou situaci akceptovat. Nemůžu nic z toho popřít, protože jsem si to zažila, zároveň mi to však nedává žádný smysl a tak je můj analyticky myslící mozek úplně v pasti. Během oběda jen civím na jídlo a má mysl je nepřítomna. Ostatní kurzistky mě (jako vždy) povzbuzují a snaží se se mnou mluvit. Moc nereaguju, ale nakonec se jim daří mě trochu rozptýlit.

V odpolední teorii nám Karin vysvětluje cvičení, kterým bychom měli přívést koně do vertikální rovnováhy a zároveň laterální flexe (neptejte se, mám v tom stále ještě hokej). Můj přetížený mozek pochytává asi tak jen 1/3 informací, takže má nálada příliš nestoupá. To se má však brzy změnit - jednak chvíli relaxuju tím, že koukám na šťastné a spokojené valachy, jak si jen tak leží ve svém výběhu a jednak zažiju něco, co jsem doteď nezažila...ale to pravda v tu chvíli ještě netuším.

odpolední siesta valachů v Equi Smart :) 

Po pauze se přesouváme na jízdárnu. Karin má malé demo s klisnou Apple (můžete znát z Equitopia videí). Ukazuje nám jak dostat koně do vertikální i horizontální rovnováhy, jak dosáhnout laterální flexe a získat stabilitu. Vše v jejím podání vypadá tak jednoduše a navíc má absolutně stabilní a perfektní sed.... spolu s ostatními (včetně Tessy) se shodujeme na tom, že nás tím pěkně prudí :D. Po Karin sedá na Apple jedna z kurzistek - Carla (lektorka Centered Riding). Karin koučuje ze země a Carle se daří Apple dostat do vertikální rovnováhy a dokonce získává a udržuje laterální flexi. Radost pohledět.

Postupně jsou na jízdárně další koně a kurzisti. Já a Sam máme jít až jako poslední. 

Karin a Apple

Carla a Apple

Když už se pomalu blíží čas, kdy bych měla přijít na řadu, zjišťuju že nikde nevidím Sama - jen Dreamera, na kterém obvykle jezdí Tanni. Jdu za Esther zeptat se, zda si mám pro Sama dojít. K mému velkému překvapení mi Esther oznamuje, že dnes mám jezdit na Dreamerovi, o kterém si myslí, že mi bude sedět víc než Sam. Ta myšlenka se mi moc nelíbí. Dreamer je velice složitý kůň, se kterým měla i velezkušená Tanni, co dělat - Dreamer je mladý valach, v KVH zhruba 185-190cm, je hypermobilní a navíc není zrovna flegmatik. Nechci však odporovat a říkám si, že zkusit se má všechno. V nejhorším padnu na měkký písek a zítra zase nafasuju Sama. 

Škrábu se tedy (ze schůdků, ale stejně se musím škrábat) na Dreamera. Hned je mi jasné, že nejde o věčného salamístu a pohodáře jakým je Sam. Navíc v něm hned cítím tenzi. Asi tak 20 minut jenom tak kroužíme v po jízdárně, víceméně bez dozoru. Nejdříve se ho jen snažím trochu uklidnit, daří se mi to poměrně rychle a i přes mírné závratě, při pohledu dolů ze zhruba 2,5 metru, se snažím s Dreamerem začít trochu pracovat. 

Jeho hypermobilita (kloubů a povázky) je zjevná po pár krocích. Dreamer je schopný se kroutit jako žížala a zároveň padat na všechny strany, nejvíce však na pravou přední, kterou extrémně přetěžuje. Navíc je v EquiSmartu poměrně nový, takže ještě není vytrénovaný jako zbytek koní.

Po nějaké době přichází Karin a potvrzuje mou domněnku, tedy že Dreamer je ohnutý doleva, takže přetěžuje pravou přední. Karin mi radí, co a jak a tak začínáme skutečně pracovat. Standardně válčím s prohnutými bedry, prošlápnutýma patama a snahou pracovat vnitřní otěží.

je to drobeček

šachuju vnitřní otěží (což je špatně), Dreamer padá ramenem ven

Karin na mě ze země chrlí rady. Můj mozek přestává stíhat a tak první věc, kterou vypíná je zabudovaný google translator. Takže vůbec nerozumím, co po mně Karin vlasně chce. Naštěstí je dnes velice větrno, takže to házím na vítr a sděluju Karin, že vůbec nic neslyším. To jí ovšem nebrání v pokračování. Klušeme. Je mi horko (jako na potvoru zase vylezlo slunko). Můj mozek chce pauzu a myslí si, že když se pokusí splynout s pozadím Karin ho neuvidí a dá mu pokoj. Bohužel je natolik přepracovaný, že volí špatnou strategii, protože jasně červené zbarvení kůže v obličejové partii mu na neviditelnosti nepřidává. Měním se v rajče.

Karin chrlí příkazy:

"Hlídej si nohu, více pod tělo!"

"Vnější otěž hledá kontakt, vnitřní otěž je volnější!"

"Padá ti ven/dovnitř, cítíš to?"

"Asi ti zabavím vnitřní otěž a budeš jezdit jen na vnější, co ty na to?"

"Mysli na to, kam chceš jet a předej mu myšlenku!"

"Super, má kontakt, teď povol a tlač ho dopředu!" 

Dreamer

Dreamer

Snažím se seš mi síly stačí, ale říkám si, že asi nikdy stačit nebudou. Dreamer sice občas vertikální rovnováhu chytne, ale po pár krocích je zase hned ztratí. Je si nejistý. Já jsem si nejistá. Pak to ale přichází. Nějakým záhadným způsobem - dle Karininých pokynů, se mi daří dostat ho do vertikální rovnováhy s laterální flexí na delší časový úsek. Ach můj bože! To je pocit!

Dreamer okamžitě měkne v kontaktu, jeho hřbet se klene nahoru, zvedá kohoutek, hlava a krk jsou v linii, čumák míří ven a hlava se protahuje vpřed, spokojeně si odfrkává. Je neuvěřitlné jak hrozně to jde poznat, jak najednou krásně tlapká v perfektním rytmu, sám od sebe volí optimální tempo a je prostě v dané pozici spokojený. Karin jásá, zbytek kurzistek tleská a někde vzadu slyším Tanni jak křičí "Wohoo!", prostě podpora všech jak se sluší a patří :D. Mám radost, Dreamer je spokojený ve své nově nalezené rovnováze, kterou sice zase zítra bude muset pracně hledat, ale to nevadí... je na začátku a odteď už to bude jen a jen snažší.

Abcoude
kurzisti: Carla, Silke, já a za foťákem Dynke

Krokuju Dreamera. Hladím ho chválím ho "Good boooooy!". Vypadá spokojeně. Vypouštím ho do jeho výběhu a spolu s ostatními se vracím dovnitř. Dámy chtějí jít slavit (dnes jsme měli poměrně úspěšné lekce všechny). Dynke nám chce ukázat nějaké typické holandské "snacky". 

Vyrážíme tedy do přilehlého městečka Abcoude a dáváme si hranolky s různimi omáčkami a k tomu pár místních specialit, jejichž názvy si nemapamatuju a ani bych je neuměla napsat, každopádně jsou jedlé (extrémní nadšení nezavládlo :D ). Bavíme se s ostatními a je nám fajn. Dnešek byl rozhodně velice přínosný, i když jsem zase a opět přišla o další stavební kámen, na kterých mý mysl stojí, ale to je jedno. Protože to, co jsem dnes zažila s Dreamerem mě přesvědčilo tom, že tohle je správná cesta a že po ní chci dále kráčet. Tak snad se mi to i povede.

Tak snad zase zítra.