Články a videa o koních

Zvoní budík, venku je ještě tma, ležím v mírně komatoidním stavu a přemýšlím o tom, kde vlastně jsem a proč mi zvoní budík takhle uprostřed noci.
"Jedu na služebku? Je zima, takže jdu normálně do práce, ale venku je ještě tma? Neměl by být víkend?", honí se mi hlavou, když poslepu šmátrám po okolí a hledám brýle. Jakmile nahmatám známý tvar skel a studené rámečky, pokládám si opatlané brýle na nos. Koukám kolem sebe a zjišťuju, že vůbec nejsem doma... pomalu mi začíná docházet, co se děje.
Vstávám, vidím růžový kufr, který mi půjčila má skvělá kamarádka Petra, na nočním stolku knihu Jochena Schleese a na telefonu čas 03:30.

"Fuj, takový čas by se měl zakázat!", říkám si v duchu, ale čím více si uvědomuji, co se děje, tím více se mi chce vstávat. Jedu přece do Holandska na kurz! Během chvilky zvládám ranní hygienu, hážu zbylé věci do kufru, zavírám jej na zámek a v tom slyším svou sestřenku Lenku, u které jsem v Praze přespávala, že taxík na letiště už dorazil. Sbírám poslední pohozené věci, kontroluju zda po mně nic nezbylo, loučím se s rozespalou sestřenkou a svižně kráčím směrem k taxíku.
Cesta probouzející se Prahou ubíhá příjemně rychle. Na letišti jsem před pátou hodinou ráno, což mi dává krásnou příležitost odbavit se jako první. Slečna na přepážce je moc milá a lišácky se na mě směje, když ode mne přebírá růžovoučký kufr o váze 20,3kg.

Dávám si předraženou letištní snídani, neb si říkám, že za pár hodin bude 60Kč, tedy cca 2,5 Eura za jeden muffin zcela přijatelná, ba až podezřele nízká, cena. Po tom, co dorazím i poslední drobek nekřesťansky drahého letišního muffinu a dosrkám poslední doušky ledového čaje, pokračuju v cestě. U bezpečnostní kontroly jde vše jak má, stejně tak na palubě letadla. Zjišťuji, že cestování letadlem, které jsem doteď absolvovala pouze jednou, je skvělá zábava. Většinu cesty tak trávím tím, že koukám z okna na křídlo a mraky, či prosvítající krajinu pod nimi. Po přistání chvíli trochu bloudím po obřím amsterodamském letišti, ale nakonec nalézám pás, na kterém už vesele krouží můj růžovoučký kufr. Popadnu tedy svůj barbie kufřík a proplétám se strukturami letiště. Potřebuju najít červeno-bílý kostkovaný "meeting point". Naštěstí Holanďané mají vše poměrně precizně a jednoznačně (a hlavně Anglicky) značené. Za chvíli tedy stojím u podivné, leč výrazné stavby uvnitř letiště. Čekám na smluveném místě a kolem mě obchází lidé s cedulkami s různými jmény a občas zachytávám jejich pohledy, které jdou od cedulky ke mně a zase zpět, jakoby se ptali, zda ten, či onen nejsem zrovna já. Bohužel je musím zklamat a čekám dál na svůj odvoz.

Přilba je super místo pro uskladnění ponožek :)

Letadla jsou super!

Během chvilky vidím usmívající se mladou ženu, jak si to ke mně hrne a velice přátelsky mne zdraví. Představujeme se a hned se dáváme do řeči. Můj "odvoz" je Esther Berger - majitelka areálu Equi Smart, která celý kurz organizuje. Během cesty autem do areálu se bavíme o situaci v jezdeckém sportu nejen v ČR a Nizozemsku, ale celkově ve světe. Trochu si stěžuju na to, jak je to občas těžké a Esther mě povzbuzuje slovy "You are not alone anymore in this fight!" (Už v tom nejsi sama!), což mi vlévá do žil novou mízu.
Do areálu přijíždíme kolem půl desáté ráno. Esther se mě hned ptá, zda-li chci na hotel, či co bych ráda a zmiňuje se, že ona musí uklidit areál. Nabízím se, že moc ráda pomohu a ona nadšeně příjímá. Nejdříve však přichází na řadu provedení po areálu. Začínáme ve skladu nářadí a hale se senem a těžkou technikou. Celý areál vypadá krásně uklizeně a uhlazeně.
"Kolik máte boxů?", ptám se Esther vycházeje z předpokladu, že má-li stáj drezurní obdelník a asfaltovou příjezdovku, musí se jednat o jednu ze sportovních stáji, kde je boxové ustájení nutností.
"Boxy nemáme, jen pastviny a přístřešky", dostává se mi odpovědi a já v tu chvíli vím, že si prostě budeme rozumět.
Esther mě provádí po přístřešcích pro klisny, pro valachy a ukazuje na pastviny. Celý areál je velice promyšlený, se spoustou koridorů a přepážek, kterými může koně převádět na různé pastviny. Veškeré přístřešky mají zpevněné plochy, buď gumami nebo je na nich dokonce položená umělá tráva, která je výborná pro klouby koní a kopyta, jak se brzy dozvídám. Po prohlídce přístřešků a sítí na seno se vydáváme na pastviny.
Jako první navštěvujeme klisny, které si zrovna dávají dopolední siestu. Kobylky vůbec ani nenapadne se zvednout, když vidí přicházet cizince, takže si je můžu pohladit hezky v leže. Zatímco si hladím klisnu Apple, kterou již "znám" z výukových videí Equitopia, přichází další holky na průzkum. Postupně dostávám info o každé z nich. U každé je mi řečeno jméno, původ, věk a stav výcviku. Jedna krásnější než druhá.
Takto postupně projedeme všechny klisny, následně se přesuneme k valachům, kde se celý proces opakuje. Jako poslední se jdeme podívat na hříbátka a maminy, kteří jsou zatím odděleni od ostatních. Celkem tam jsou čtyři hříbátka a stejný počet maminek. Nejdrzejší hřebeček k nám rovnou příjde a nechá se drbat, za chvilku se osmělí i klisnička a tak je ode mne vyžadování dvojí drbání. Naštěstí jsem ze svého hříběte vytrénovaná a tak mi tato složitá disciplína nedělá sebemenší potíže.

pohoda u klisen, nejblíže leží klisna Apple

žádné boxy nejsou potřeba

asfaltka tvoří přístup k výběhům

Cestou z pastvin ještě stihneme okouknout venkovní jízdárnu s povrchem, který musím zítra ještě prozkoumat a už je nejvyšší čas začít něco dělat. Převlékám se tedy do těch nejlevnějších rajtek, co mám - tedy do pracovního, a jdu za Esther. Ta nasedá na čtyřkolku, za kterou je vozík na bobky a vjíždí ke krmištím, ty mají krom zpevněných ploch ještě i pískové plochy (viz obrázky). Sebevědomě se chytám vidlo-lopaty a vesele házím bobky na vozík. Esther je evidentně nadšená z mého vypracovaného stylu (roky dřiny a odříkání) a povídáme si zase o koních, ale i o chlapech, autech, čtyřkolkách... ani o tom nevím a už na jedné sedím a přejíždím do druhého výběhu, kde parkuju u největšího zdroje bobků na výbornou. Dneska je to prostě zážitek za zážitkem.
Poté, co se výběhy, přístřešky a pastva stkví čistotou, přesouváme se ke krmištím a odepínáme sítě. Krmiště necháváme prázdná. "To bude makačka, tam naházet seno", říkám si v duchu při pohledu na jejich velikost, ale to už mě Esther žádá o pomoc při plnění sítí, které jsou zavěšeny na stěnách přístřešků. Fasuji si tedy štafle a profesionálně se na to vrhám. Jde mi to hůře, než bych čekala - holt klikání na myši mi ruce neposílí. Nicméně celou záležitost beru jako výzvu a rozhodně se nechci nechat zahanbit. Naštěstí se mi vše povede a Esther mě pověřuje zavezením sena k hříbatům. Na to se obzvláště těším a využívám této možnosti k řádnému prodrbání mého hříběcího kámoše.

panorámata, asi netřeba komentovat

Když se vracím zpátky vidím Esther, jak má na vidlici traktoru napíchnuté obří hranaté balíky sena a začíná mi pomalu docházet, jak se plní ta velká krmiště - prostě se do nich balík složí přímo z traktoru. Skvěle. Koukám jak Esther, s precizností traktorového mistra, umisťuje balíky do krmišť. Mým úkolem je následně je zajistit sítěmi. Toto se mi daří a čeká na nás již poslední úkol, který si však Esther řeší sama. Je totiž potřeba zamést areál... nicméně Eshter má jen jeden fukar (košťata jsou z módy) a já tak využívám volné chvíle k fotodokumentaci areálu.
Po dokončení úklidu areálu, mi Esther nabízí, že mě hodí na hotel... nejdříve se mi nechce od koní a z tohohle úžasného místa, ale mému tělu začíná pomalu docházet, že spalo jen necelé 4 hodiny, a tak souhlasím. Než se Esther nachystá, stihnu se ještě pomazlit s jejími dvěma fenami - Norou a Mitsu (snad to píšu správně). Obě jsou skvělé a užívají si mých drbacích schopností.

sklad sena a techniky

posezení u jízdárny

jízdárna 

krmiště s pískovým výběhem a zpevněná plocha s umělou trávou

krmiště obsluhované traktorem

volně přístupný prostorný přístřešek se sítí na seno

Celou cestu do hotelu, který je od stáje vzdálen asi 5km, koukám z okna na všechnu tu zeleň, typické holandské kanály a řeku. No prostě pohlazení pro duši. Esther mě vysazuje u hotelu s tím, že pokud budu chtít zpátky mám se jí ozvat a ona pro mě dojede. Říkám si, že toho určitě využiju. Nicméně na recepci dochází k menšímu zdržení, skrze rezervační systém, který o mně jaksi neví. Volám tedy Caroline (zakladatelce Equitopia) do Californie a ta se snaží vše dohledat a zajistit. Po zhruba hodině a půl, kdy si říkám jestli by mě koně vzali na pastvu, či zda spaní na seně ještě nevyšlo z módy, dostávám kartičku od pokoje.
Pokoj je moc fajn. Dávám si sprchu, abych ze sebe smyla jak letadlo, tak nánosy prachu ze sena. Po sprše si pouštím na notebooku video, které nedokoukám a vzbouzím se až za pár hodin. No a tím se dostáváme do přítomnosti :). Během svého večera ještě protřídím fotky, které jsem za celý den pořídila (bohužel jen na mobil, foťák jsem nechala doma) a píšu tento report.
Během příštích 7 dní bych ráda napsala reportáž - hlášení, optimálně z každého dne, případně jak se zadaří, z tohoto úžasného kurzu. Ještě vám tedy napíšu, jak jsem se sem vlastně dostala.

V době, kdy jsem zakládala KoněČesky.cz jsem kontaktovala (ostatně jako všechny autory) Caroline Hegarty ohledně možnosti překládat videa Equitopia. Nadšeně mi tuto činnost povolila a od té doby jsme zůstaly v občasném kontaktu. Nicméně cca po půl roce, tedy začátkem května mi Caroline nabídla možnost účasti na kurzu "Train the trainer", pod vedením MVDr. Karin Leibbrandt, v holandském vzdělávacím středisku EquiSmart, které vlastní Esther Berger. Nemohla jsem tomu uvěřit, protože krom pozvání na tento kurz mi nabídla i plné stipendium, včetně uhrazení nákladů na ubytování (dohromy zhruba cenu 3000 Euro). Okamžitě jsem si v práci napsala o dovolenku a jakmile byla schválena, potvrdila jsem Caroline účast s obrovským vděkem. Caroline má s Equitopií jisté plány a já jsem ohromně ráda, že mě do nich zahrnula a dala mi tuto neuvěřitelnou příležitost, kterou bych si za jiných okolností prostě nemohla dovolit.
To je tedy vše ke dni "nula" tohoto kurzu. Zítra nás čeká první den, který se zaměřuje na rovnováhu jezdce - čeká nás tedy cvičení dle Feldenkraisovy metody (bez koní) a odpoledne následně cvičení rovnováhy již na koních.
Tak snad zase zítra :).