Články a videa o koních

Originální verze tohoto článku napsaná Eileen Andersonovou byla zaměřena na psy a publikována na jejím blogu www.eileenanddogs.com v květnu 2015. Původní verzi článku najdete zde. Článek upravovali trenéři Vikki Spit, Rosie Watson a Max Easey z Horse Charming se svolením původní autorky.

Pro většinu článku stačilo pouze změnit slovo „pes“ za „kůň“ a nahradit příklady ze psí praxe příklady od koní.

Tímto děkujeme Eileen za velkorysé poskytnutí článku, abychom jeho obsah mohli přiblížit i koňské veřejnosti.

Trénink založený na pozitivním posilování (R+) je, nejen mezi koňáky, předmětem mnoha nepochopení a nedorozumění. Spousta lidí vůbec neví, jak výcvik vedený R+ funguje, ale i přesto metodu záměrně pomlouvají a shazují. Některé z těchto pověr jsou velmi zakořeněné. Nedorozumění, „strašáci“, mýty – říkejme tomu jakkoliv, ale jsou tu a mají sílu.

Vybrala jsem šest nejběžnějších, která asi dostatečně ilustrují ta nejčastější nedorozumění týkající se pozitivního posilování. Koluje jich ale bohužel mnohem víc. A to ani nemluvím o těch nejprostších, jako například „kůň cvičený s pamlsky si bude krmení vynucovat, bude kousat a šacovat“, „trénink s klikrem je dobrý leda tak na triky a různé blbosti a nefunguje na složitější koně“ nebo oblíbený „R+ trenéři své koně uplácí“.

1. Pozitivní posilování je ke koni příliš shovívavé a liberální.

Věřím, že tahle pověra u mnoha lidí skutečně pramení z pouhého nepochopení nebo neznalosti pozitivního posilování. Předtím než jsem se začala zabývat teorií učení, zajisté bych taky neměla ani představu o tom, jak by mohlo R+ fungovat jako součást normálního tréninkového plánu koně. Jak například koně odnaučí nežádoucímu chování? Jak jej potrestají? Jediné, co jsem si uměla představit, byl trenér neustále krmící koně jídlem za náznak správného chování. Ale co když kůň vyvede něco špatného? Vypadalo to jako zaručená cesta k naprostému chaosu. Tehdy jsem však nevěděla, že trenér pracující s pozitivním posilováním nejen odměňuje žádoucí chování, ale dokáže si poradit i s nežádoucím chováním bez toho, aby zvíře udeřil. Může použít například protipodmiňování, odměnit alternativní chování nebo v některých případech vytáhnout negativní trest (kůň je potrestán – četnost chování se tedy snižuje – odebráním žádoucího, tedy například odchodem trenéra a tím i koncem lekce – končí možnost získat pamlsky – značí se P-). Trénink pozitivním posilováním, obzvláště je-li zaměřen na problematické chování, vyžaduje velmi promyšlené jednání a plánování ze strany trenéra. Je přesný a uvážený a hlavně je to protiklad toho, co si člověk představí pod větou „budeme všichni šťastní a spokojení v pohádkovém království“.

Pozn. překl: Trénink s pozitivním posilováním má také mnoho pravidel. Kůň musí dobře chápat, která chování mu vynesou odměnu a která ne. U koní, kteří doopravdy chápou princip R+ (a toto pravidlo se může zvíře naučit v několika krátkých lekcích), neuvidíte, že by trenérovi lezli do kapsy, kousali ho nebo štípali. Právě naopak, zvíře, které chápe, co má pro získání odměny udělat, je při práci mnohem klidnější a soustředěnější.

2. Trenéři pracující s R+ nevhodné chování ze strany koně prostě ignorují.

Pomatená panička, která se nechá koněm válcovat, tahat okolo, zvíře si vynucuje pamlsky nebo ji kouše – to je častá představa mnoha lidí, když se řekne „trenér R+“. Pravda je ale trochu jinde. Způsoby, kterými nakládáme s nežádoucím chováním, jsou:

1) předcházet výskytu chování,

2) naučit koně něco přijatelného jako náhradu za chování, které chceme potlačit,

3) potrestat chování pomocí negativního trestu (opět, odebrání žádoucího).

Dobře víme, že ignorováním nežádoucího chování nedocílíme jeho vymizení. Ale aby to bylo trochu složitější, skutečně existují dvě situace, ve kterých pomůže chování prostě ignorovat. První nastává, když dostáváme už existující chování pod kontrolu povelem nebo zachycujeme nové chování. Když kůň v těchto případech provede nežádoucí chování, nic se nestane. Prostě koně neodměníme. Ale to jsou situace, kdy nepracujeme s nebezpečným, škodlivým či zakořeněným návykem, který koně odměňuje už sám o sobě nebo je posilován nějakým jiným způsobem, který nemůžeme ovlivnit. Kůň prostě jen tipnul v naší malé hře „přihořívá, přihořívá, hoří“ a zrovna tipnul špatně.

Další situace, kdy ignorování může pomoct, je při odstraňování chování, které je odměněno pozorností (například kopání do dveří boxu). Ale ani v tomto případě bychom nepoužili pouze přehlížení chování. O tomto tématu se více dozvíte v článku „Může přehlížení nežádoucího chování skutečně fungovat?“ (zatím nepřeloženo).

3. Trenéři R+ věří, že v životě koně by se nikdy nemělo stát nic nepříjemného, a snaží se před tím své zvíře za každou cenu ochránit.

Tak zaprvé, tohle je nemožné. Nepříjemné podněty v různých intenzitách jsou neustále všude kolem nás a my i naše zvířata provádíme množství „opatření“, abychom se jich zbavili nebo snížili sílu jejich působení. Koni je možná zrovna horko. To je mu nepříjemné. Možná mu kolem hlavy právě bzučí otravná moucha. To je nepříjemné. Třeba musí zrovna dostat injekci od veterináře. To je nepříjemné! Pravda je taková, že odmítáme trénink založený na nepříjemných podnětech, a to i těch mírných nebo nevýrazných.

Když koně obtěžuje déšť a mokne mu hlava, prostě se otočí zadkem proti větru. Tomu říkáme přirozené nebo automatické negativní posílení. Chování „otočím se zádí proti dešti“ bylo posíleno zbavením se nežádoucího podnětu, tedy vody na hlavě. Vítr a déšť jsou neodstranitelné podněty v životě koně. Můžu se pokusit ulevit mu například postavením přístřešku nebo zasazením živého plotu. Nepoužila bych ale nepříjemný stimul (například stříkat koni na hlavu vodu z lahvičky) k tomu, abych od něj získala žádoucí chování (třeba aby ustoupil).

A k některým nepříjemnějším situacím (například právě ošetření a injekce od veterináře) bych ráda dodala: snažíme se na ně koně připravit nejlépe, jak můžeme, aby pro něj představovaly co nejmenší stres a byly mu co nejpříjemnější.

4. Platí-li bod číslo 3, pak R+ trenér raději nechá koně způsobit nehodu a skočit do silnice, než aby zatáhnul za vodítko či otěže, a také nepřipustí jakoukoliv veterinární proceduru, která by koně mohla bolet.

Tohle je opravdu „strašák“ pro většinu lidí, kteří neznají R+. Jsem si celkem jistá, že lidé, kteří o nás tohle šíří a chovají se, jakoby tomu skutečně věřili, si doopravdy nemyslí, že bychom v nebezpečné situaci pouze stáli opodál a dopustili zranění koně (případně že v krizi běžíme za koněm a čekáme, až zastaví a my ho za to budeme moci odměnit). V případě nouze koně stáhneme, zablokujeme mu cestu nebo zatáhneme za otěž stejně tak, jako by to udělala každá normální lidská bytost, které na zvířeti záleží. Ano, tohle je použití tlaku. Ale ten není součástí procesu učení. A jak se říká, zoufalá situace si někdy žádá zoufalé prostředky.

Když mě například moje kamarádka požádá, abych jí jehlou vytáhla třísku z místa, kam si nedosáhne, udělám to i přes to, že bych jí při tom mohla způsobit bolest. Ale protože mi nevadí udělat tohle, neznamená to, že ji budu učit například pracovat s novým počítačovým programem tak, že ji za každý nepovedený pokus píchnu jehlou.

5. Při pozitivním posilování lidé taky používají trest, jenom o tom neví nebo si to nepřiznají.

Tohle je hloupé. Všeobecně vzato jsme to my, kdo se snaží oprostit se od zažitých pověr a starých povídaček a pochopit vědu, která stojí za dobrým tréninkem. Ale i toto tvrzení může vycházet od někoho, kdo prostě nerozumí tomu, co děláme; kdo si zkrátka myslí, že ten trest tam prostě někde musí být! A někdy skutečně je. Ale věřte, že ti z nás, kdo používají negativní trest (odebrání příjemného), moc dobře vědí, kdy a kde ho použít.

Běžná varianta tohoto tvrzení ale často zní nějak takto: „Při tréninku nedáš koni přece pokaždé pamlsek. Odepíráš mu odměnu a to je trest. Ha ha, mám tě!“

Ve skutečnosti to ale funguje jinak. Pokud za špatný pokus koně nepřijde žádná odezva, pak se nejedná o trest. Ve výsledku jde někdy o vyhasínání. To také pro koně není žádná radost, ale většinou jej ani v tréninku cíleně nepoužíváme. Obvykle posilujeme jedno nebo více jiných chování a pomáháme tak koni pochopit, že chceme, aby místo nežádoucího chování udělal jedno z posilovaných.

                Také dobře víme, že jakákoliv pomůcka může být ve výcviku koně použita tak, aby působila bolest. Není žádná novinka, že i stará stájová ohlávka nebo sebejemná bezudidlová uzdečka mohou koni ublížit stejně dobře jako psovi obyčejný obojek. Proto koně s novým vybavením nejprve seznámíme a s pomocí pozitivního posilování mu pomůžeme spojit si jej s něčím příjemným. A proto také učíme nová chování prostřednictvím R+, abychom snížili míru nepohodlí, nechuti a stresu zvířete, které nám má být partnerem.

6. Pozitivní posilování je pro koně úplně stejně stresující jako práce s tlakem.

Trénink pozitivním posilováním může být pro zvíře jistě také stresující, ale jak už jsem psala jinde, to je téměř vždy způsobeno špatným postupem nebo neznalostí daného trenéra, případně přidanými vnějšími vlivy, které nelze ovlivnit ani předpovědět. Opravdu není rozumné tvrdit, že metoda založená na odměňování koně jídlem nebo drbáním je stejně stresující jako metoda založená na působení tlaku, nepohodlí, bolesti nebo zastrašování.

A co mají tyhle pověry společného?

Každý z těchto bodů je nějak zaměřen na trest nebo nepříjemný podnět v souvislosti s R+. Právě to je totiž ten zásadní bod neporozumění pozitivnímu posilování. Pověry lze také většinou přesně napasovat do jedné ze dvou kategorií. První čtyři z našich šesti uvedených se snaží shodit R+ jako takové. Popisují je jako bláznivé, nemožné a neefektivní. Ty poslední dva se zase snaží zamazat rozdíly mezi tradiční prací s tlakem a pozitivním posilováním.

V řečnických termínech by se ty první čtyři daly nazvat „argumenty-strašáky“ (jedna ze stran odmítá reálnou diskuzi, argumentuje nedůležitými nebo nepravdivými tvrzeními, nereaguje na otázky) a zbylé dvě pověry nejlépe charakterizuje „klam Tu quoque“ (v překladu „Ty taky!“; znamená to, že jedna strana hledá náznaky a záminky pokrytectví v argumentaci nebo jednání druhé strany, hledá nedokonalosti v jednání druhé strany a omlouvá tím své chyby nebo nepravdy; „Neříkej mi, co dělám špatně, ty taky nejsi dokonalý!“) a „continuum fallacy“ (hledá extrémy na obou stranách a tím se snaží smazat rozdíly mezi nimi, případně spojuje dvě nesouvisející věci).

Pozn. překl: Jde o pojmenování řečnických prostředků, pro přesnou definici v angličtině klikněte na odkaz.

A ačkoliv je velmi únavné poslouchat ty stejné argumenty pořád znovu a znovu, snažím se myslet na to, že je lepší, když vycházejí z pouhé nevědomosti nebo ignorace než ze zášti či zlomyslnosti. To je pěkně popsáno právě v článku o „strašákovi“. Každý z nás vyrůstal v prostředí a kultuře, které nás vedou k používání tlaku a nátlaku k dosažení změny chování. A jsem si jistá, že hodně z těch, kteří argumentují podobnými tvrzeními, vůbec neví, kolik přesnosti a plánování je třeba při tréningu pozitivním posilováním. Také jsem taková byla, vím to. A dostala jsem se přes to, když jsem začala poslouchat. Poslouchat ty lidi, kteří mi stále trpělivě opakovali a objasňovali základy a odpovídali na mé otázky.

Doufám, že nepřestanete světu vysvětlovat, co děláte!