KONĚČESKY.cz
„Jsem to, ale pitomec!“, honí se mi hlavou, když usedám ke svému notebooku, večer po práci v práci, práci s koněm a překládání pro KoněČesky. Zrovna jsem odeslala překlad videa Equitopie ke korekci a můj „překladatelský malíček“ se zase jednou ozývá. Házím si na něj (nikoliv deku) obinadlo a vedu se sebou vnitřní dialog, respektive spíše vnitřní hádku:
Já, číslo 1: „Stejně to nikdo nebude číst, tak se na to vykašli! Radši padej překládat, učit se anatomii a biomechaniku koně anebo třeba udělej taky něco navíc do práce, která tě živí!“
Já, číslo 2: „V žádném případě, už jsem si vyprosila fotky z kurzu, řekla o tom Miriam a holkám překladatelkám. To by byl hrozný trapas, kdybych nakonec nic nenapsala. Holt občas činím dříve, než přemýšlím. Dobře mi tak.“
Já, číslo 1: „No dobrá, ale pamatuj na to, až budeš v Holandsku za pitomce, protože ses nestihla naučit dost slovíček…“
Pozn.: O Holandsku snad příště :)
V takovémto stavu rozpolcení tedy koukám na prázdnou stránku Wordu, na depresivně problikávající kurzor na začátku řádku, a uvědomuji si, že jsem jakékoliv slohové dílo psala naposledy u maturity, což už je… no řekněme, že poměrně dávno. Jsem sice zvyklá psát testovací scénáře a denně mi rukama projdou hory formálních i neformálních emailů, ale to jaksi není to samé. Co se dá dělat, případní čtenáři byli předchozí větou varováni a já se tedy pouštím do samotného psaní.
Straightness Training workshop s Miriam Sherman, Zádveřice, stáj Mevrin, 9.-10.6.2018
„aneb jak načerpat inspiraci a přesvědčit se, že to jde i jinak“
Sedím v autě spolu se Sandrou a Romanem. Pomalu si to fičíme na osmou ranní do Zádveřic. Sandra ani Roman nevědí do čeho jdou, já trochu tuším. Na ST workshopu jsem byla už loni, v Kurdějově, bylo to moc fajn, ale samí začátečníci. „Letos tam budou určitě i pokročilí“, zní mi nadějný hlásek v hlavě, zatímco okukuju krajinu ubíhající za okénkem. Během jízdy se snažím si připomenout, co všechno o ST vím, obnovuju si slovní zásobu a snažím se začít zase jednou přemýšlet anglicky. Během cesty se ale stáčí hovor i jinak, a tak při příjezdu do stáje jsem ze začátku spíše kokta, než „samozvaný-amatérsko-profesionální“ překladatel hodný autorství tohoto webu.
„Nu což, nikdo mě tu nezná (kromě Sandry a Romana), takže nemusím nikoho oslňovat“, jde mi hlavou a pomalu si vybírám místo na teorii, hezky vepředu, abych všechno viděla a slyšela (zpětně se omlouvám komukoliv, kdo seděl za mnou a nic přes mou přerostlou postavu neviděl). Než se usalaším, oslovuje mne, k mému velkému překvapení, Miriam – „Ty jsi Hana, že?“, ptá se mě. Zmateně odpovídám, že ano a přemýšlím, zda-li jsem taková osobnost, aby si mě mohla z loňska, kde jsem byla také pouhý divák, pamatovat. Vše se však rychle vysvětluje a já se dozvídám, že jí často „lajkuju“ příspěvky na facebooku, což souhlasí, a tak se zase klidním a usedám na své místo.
Miriam začíná teorii s úsměvem na rtech a pozdraví nás česky „Ahoj.“, což nás všechny, mne obzvlášť, mile překvapuje. Hned po pozdravu přichází smršť teorie týkají se polovičních zádrží.
Snažím se poslouchat a vnímat, co to dá. Vzápětí se dozvídám o třech druzích zádrží, které jsou (pro „jednoduchost“) pojmenovány po starých mistrech, takže je mi jasné, že pro mne to nebude „Guérinièrova zádrž“, ale prostě zádrž číslo 2. Miriam nám vysvětluje jemné nuance jednotlivých zádrží. Dozvídám se postupně přesně ty informace, které mi u mnoha jiných trenérů hrubě chybí – smysl použití dané pomůcky a její efekt, včetně možných důsledků špatného používání.
Mimoto jsem se dozvěděla, že často používané (a možná i zneužívané) „Kůň musí jít dopředu a rovně!“, které na českých kolbištích a jízdárnách obvykle znamená hnaní koně vpřed ve vyšším a vyšším tempu, je vlastně jedno velké nedorozumění. Pojem „dopředu a rovně“ totiž v daném podání (Steinbrecht, Das Gymnasium des Pferdes) znamená pohyb koně od zádi dopředu, nikoliv však ve smyslu zběsilého zvyšování rychlosti, ale zapojení zadních nohou a pohyb, který vždy vychází od zádi a pokračuje jako energie směrem rovně a vpřed.
Vše zní v podání Miriam tak snadně, ale já jsem si moc dobře vědoma, že tak snadné to není a nebude. Teorie příjemně ubíhá. Miriam vše postupně vysvětluje, odpovídá na otázky z „obecenstva“, až dojdeme k závěru a je čas se přesunout na jízdárnu. Nikomu se zvlášť nechce, neb venku praží slunce a teplota se přibližuje hodnotám, za které by se nemusely stydět ani tropické oblasti. Jsme však nadšeni a odhodláni, a tak vyrážíme na perfektně upravenou jízdárnu stáje Mevrin. Po obvodu jedné z dlouhých stěn už na nás čekají lavičky a my se tak pomalu usazujeme tak, abychom všichni měli dobrý výhled.
Miriam si bere mikrofon a na jízdárnu už přichází první dvojice. Začínají pracovat, dovnitř plec, dovnitř záď, traverzála na diagonále, překroky, jde jim to krásně. Já bych jen smekla klobouk a kochala se. Miriam se však snaží o dotažení daných cviků k dokonalosti. Radí tedy trošku ubrat tady, trochu přidat zde a po pár minutách dvojice působí úplně jinak. Všechno je tak nějak elegantnější, preciznější. Miriam opravuje jemné nuance v práci ze země, ale vždy tak, aby zároveň povzbudila dvojici k lepším výkonům. Na konci první lekce odchází z jízdárny šťastná jezdkyně, spokojený a uvolněný kůň na prověšeném vodítku. Žádný stres, žádná negativita. Všechno to tak nějak jde pěkně jemně, bez násilí, bez křiku, bez „hloupých keců“.
Zatímco se snažím zopakovat si v hlavě vše, co jsem se dozvěděla z první lekce, na jízdárně už je další dvojice a já se tedy musím opět soustředit. Občas se nechávám unést, přestávám poslouchat Miriam a soustředím se více na diváky kolem sebe. Je neuvěřitelné, jak si zde lidé vycházejí vstříc. Pár diváků totiž neumí dobře anglicky, vždy se však najde někdo, kdo jim ochotně potichu překládá tak, aby nerušil probíhající hodinu.
Chvíli jen tak pozoruju diváky a říkám si, jak je to krásné, že jsou lidé, kteří vyráží na vzdělávací kurz, i přesto že si s cizím jazykem nejsou jisti v kramflecích, ale pro vzdělání a rozšíření obzorů prahnou tak moc, že je jim to vlastně jedno. Stejně tak mě hřeje u srdce, že se vždy našel někdo, kdo jim rád pomohl, poradil a přeložil, co potřebovali vědět.
Než se naděju na řadě je už třetí dvojice. Na slečně je vidět, že je trochu nervózní, ale to nevadí. Miriam ji vysvětluje, jak má koni pomoci ke správné pozici při dovnitř zádi. Jezdkyni za chvíli opouští ostych, což se krásně projevuje i na koni, který je uvolněný, soustředěný a během své první lekce se za pomoci Miriam dostávají tam, kam potřebují.
Na řadě je další dvojice. Tentokráte se díváme na pokročilou dvojici. Stranová práce na diagonále pro ně není žádným problémem, v kroku, v klusu. Miriam je ve všem podporuje a ke všemu dodává tzv. „2mm“, které dvojici pomáhají téměř instantně k lepší kvalitě prováděných cviků. Krása pohledět.
Další dvojice předvádí ukázkový uvolněný cval na lonži, stranovou práci v klusu, a dokonce se dostane i nějaký ten začátek práce na ruce ve cvalu. Miriam je podporuje a během chvíle se jim podaří jejich první cvalový krůček „na ruce“. Jezdkyně přímo září štěstím, koník vypadá naprosto v klidu, zrelaxovaný a užívá se „kokinka“, za dobře odvedenou práci a velkou snahu.
Poslední dvojice uzavírá perfektní dopoledne stranovou prací, naprosto pravidelnými a uvolněnými chody na lonži. Po celou dobu dopoledních lekcí nikdo nezvýšil hlas, žádný z koní se nezačal „vztekat“ a krom občasného zařehtání na koňské kamarády, to vypadalo, že koníci nemůžou být více v pohodě. Musím uznat, že na mě možná tato atmosféra absolutního soustředění, ale zároveň i uvolnění, zapůsobila snad ještě více než práce, kterou jsem na jízdárně viděla a kterou jsem absolutně obdivovala.
Celé osazenstvo, kromě nás, se přemisťuje do příjemného stínu stáje na oběd. Koníci jsou umístěni buď do boxů (jsou-li „přespolní“) nebo do výběhů (jsou-li místní). Sandra, Roman a já však musíme odjet, abychom se ubytovali v nedalekém penzionu. Nasedáme do auta a celou dobu mluvíme o tom, jak to vlastně všechno jde, jemně, bez násilí, bez křiku jak po jezdcích, tak po koních… jak to jde prostě jinak, prostě to JDE.
Celou dobu se bavíme o tom, co jsme viděli a je nám všem líto, že jsme nemohli být s ostatními přes oběd. Z ubytování se vracíme s malým zpožděním, do již plně rozjeté lekce první odpolední dvojice. Tiše usedáme na místa na lavičkách a snažíme se zastínit se před spalujícím sluníčkem jak to jde.
Na jízdárně už se pilují další cviky. Vzhledem k tomu, že si přesně nepamatuji všechny dvojice a všechny posloupnosti cviků, uvedu zde nejčastěji opakované rady a informace, které sice samy o sobě moc vypovídající hodnotu nemají, v daném kontextu však obvykle znamenaly markantní rozdíl v kvalitě prováděného cviku (vše volně přeloženo – celý kurz byl veden anglicky).
„Povol otěž, ať hledá kontakt sám“.
„Udržuj pohyb od zádi dopředu, nemusíš ho hnát šíleným tempem vpřed, jde o to, aby šel od zádi.“
„Nepomáhej mu, ať k tomu dojde sám – naučí se tím (kůň) vzít na sebe odpovědnost za sebe sama.“
„Ano, stačí úplný náznak a pochval – ve fázi učení chválíme každý náznak a sebemenší snahu.“
„Ano!“, „Správně.“ „Vám to jde!“ „Jste úžasní.“, „Skvěle.“, „Výborně.“ a další pochvalná slova zaznívala často a vždy ve správný okamžik. Takže dvojice vždy odcházela z lekce spokojená, s pocitem úspěchu a chutí do další práce.
Po lekcích jsme se přesunuli do stájí na večerní dlabanec a kus řeči. Během této společenské aktivity jsem se optala na spoustu věcí, které mě zajímaly, stejně tak jako ostatní.
Mimo jiné jsme se bavily s Miriam o jejím názoru na bosonožství, možnosti kompenzačního tréninku a také jsme se dotkly, pro mne asi nejdůležitějšího tématu, motivace k tomu pokračovat dál. Poslední dobou „trpím“ s každým koněm, kterého vidím trpět. Ať už je to zapříčiněno nepadnoucím sedlem, nevhodným managementem ustájení, zraněním, či jen majitelem, který není ochoten trochu otevřít oči. Dostala jsem pár rad do života, o tom, jak se z toho nezbláznit, že není možné pomoci všem, ale také o tom, že stojí za to pomoci i těm pár, kteří o to stojí. Ti, kteří nestojí o vzdělání a nestojí jim za to, ani shlédnou video, či přečíst článek, na to, dle Miriam, prostě nejsou připraveni a musí k tomu dospět sami, jinak stejně nikdy nebudou poslouchat, co se jim snažíme říci. Nemohu než jen souhlasně přikyvovat.
Musím říct, že tyhle debaty pro mne byly nanejvýš přínosné. Dozvěděla jsem se také něco více o obnoscích, o sedlech a jejich stavu v Německu a zahraničí a třeba i také to, že manžel Miriam je vynikající kuchař :).
Během celého kurzu prostě panuje skvělá atmosféra. Dozvídám se i příběhy dalších účastníků kurzu, třeba o majitelce stáje Mevrin, která si na svém krásném místě buduje malou ST komunitu, která je přejícná, podporující se a vždy pozitivní, což se bohužel u koňáckých komunit často nevídá. Stejně tak mě zaskakuje informace, že jedna z kurzistek neváhala a dojela celou cestu z Maďarska, jen proto, aby viděla tento kurz. To samé platí i pro studentku ST Mastery, která přijela i se svým koníkem z Prahy. Prostě na všech bylo vidět, že když se chce, tak to jde. Žádné výmluvy.
Před odjezdem po nedělních lekcích jsem se ještě zapsala jako náhradník (na příští kurz budou mít přednost letošní účastníci s koněm) na kurz příští rok. "Příště přijedu i s mým poníkem, i když práce asi moc neuděláme neb s kobylkou zatím necestujeme a určitě bude nevykoukaná a nervozní," nejistě říkám a Miriam mě uklidňuje s tím, že první kurzy jsou vždy náročnější, ale odněkud se začít musí a já tak odjíždím z kurzu se skvělou náladou, plná odhodlání nejen k budoucí práci s mou Safirou, ale také k další překladatelské a osvětové činnosti.
Tak zase za rok :).