Články a videa o koních

© By Kip Mistral. First published in Equine Journal, May 2007. Used with the permission of the author. Photographs by Frédéric Chéhuunless otherwise noted.Translated from English by Hana Drahošová.

© Kip Mistral. Poprvé publikováno v Equine Journal, Květen 2007. Přeloženo s povolením autora. Fotografie od Frédéric Chéhuunless , jinak uvedeno.Z Anglického jazyka přeložila Hana Drahošová.

Je krásné podzimní ráno v Le Fief de la Panetière, panství z 16. století s jezdeckým areálem blízko Versailles, které Michel Henriquet sdílí se svou ženou Catherine Durand Henriquet. Můj holandský přítel Ellen Schuthof a já zde trávíme pár dní sledováním lekcí, které dávají Michel a Catherine, jak na krásném venkovním nádvoří, tak ve vnitřní jezdecké aréně. Toto je má druhá návštěva u Henriquetových a stejně jako v loňském roce jsem unešen shromážděním, rovnováhou a lehkostí koní trénovaných Michelem a Catherine.

Minulý rok jsem viděl Catherine předvádějící úchvatnou podívanou se svým nádherným Grad Prix koněm, portugalsko-španělským tmavým hnědákem Carinho des Noes. Od té doby – po dlouhém hledání napříč Evropou – našli Henriquetovi v Německu teplokrevného hřebce a valacha, kteří právě začali s prací pod sedlem. Předsvědčeni, že tito dva mladí koně mají obrovský potenciál, najali partnera, který jim pomohl zajistit jejich koupi. Pořízení těchto vynikajících, nezkažených talentů je posouvá o další krok vpřed v jejich dlouhodobé snaze rozvíjet německá plemena a dokázat, že lehkosti se může naučit každý kůň a že stále jdou proti proudu dnešní moderní – soutěžní drezury se svým názorem, že s lehkostí lze soutěžit a vyhrávat ve vysokých soutěžích.

Oběma koním je teď šest let, rok jsou ježděni pod sedlem, oba tito mladí koně jsou pozoruhodně vyzrálí jak fyzicky, tak psychicky. Oba jsou ježděni denně, pracují se stálým soustředěním na chody, které jsou již teď elastické a rytmické. Vysocí, silní a fit, rezavý valach a tmavě hnědý hřebec jsou ve velmi dobré náladě a kondici, již pomalu pracují na sebenesení.

Michel radí asistentovi trenéra, jenž jezdí na Henriquetově mohutném čtyřletém lusitánském hřebci, který je nyní ježděn pouhých 16 měsíců. Občas se obrátí ke Catherine pracující s teplokrevníky, čas od času se zastaví a nabídne trochu teorie francouzské klasické školy studentům a divákům lekce.

Dle mého názoru pohled na tyto mladé koně, kteří pracují tak elegantně a sebevědomě, na minimálním kontaktu s udidlem a občas již v sebenesení na prověšené otěži, je prostě úchvatný. Obdivuji tento rychlý pokrok pod vedením Henriquetových a přemýšlím, proč všichni na světě neusilují především o lehkost v jezdectví.

Jak mohla být tato starobylá vize nádherně lehkého klasického shromáždění na ohebném, poddajném a vyrovnaném koni schopném sebenesení přepsána moderní vizí vystresovaných, napjatých drezurních koní, kteří často pracují podle nenápaditých vzorců, nejen „stlačení“, ale často vážně zarolovaní pod tlakem udidla, v neúprosném sevření těsného rámce?

Michel se na mě trpělivě dívá. Ačkoliv nestrpí ve svém okolí hlupáky, je to velmi laskavý člověk a již o mě ví, že jsem idealista. „Jsi překvapen, že klasické jezdectví dnes v podstatě neexistuje? Myslím si, že jsi příliš naivní.“ Ano, naivní a zmatený. Opravdu to nechápu. Pokládám další naivní otázky.

Kdy k tomuto „odpojení“ došlo?  Vím, že klasický výcvik koně a jezdce trvá dlouhou dobu, ale moderní drezurní jezdci také tráví spoustu času školením sama sebe a svého koně. Také jsem si uvědomil, že linie klasického učení se téměř vytratila během posledních dvou století, protože dnes je jen málo jezdeckých mistrů vyškolených v čistém klasickém jezdeckém umění.

Proč si principy a metody čistého klasického jezdectví a soutěžní drezury vzájemně tak silně odporují, pokud pravidla drezurních soutěží říkají, že by měly být stejné?

„Tyto otázky a odpovědi, nakonec, určují rozdíly mezi hodnotami důležitými pro klasické jezdecké umění,“ odpovídá Michel, „a to v porovnání s jakýmkoliv dalším jezdeckým stylem. A rozhodně je to otázka historického vývoje“.

Naše konverzace vedená během celého dne se různě stáčí kolem lekcí a teorie, neustává ani během vynikajícího oběda v Henriquetově kuchyni, ani pozdě odpoledne v Michelově knihovně. Ellen a já posloucháme Michela, jenž své odpovědi na naše otázky klade do perspektivy, která zjevně propojuje minulost se současností a příčinu s následkem.

„Předtím, než se na počátku 20. století v Evropě začala rozvíjet soutěžní drezura,“ začíná Michel, „vysoká jezdecká škola byla zdokonalena k předvádění vysoké úrovně vzdělání jemných koní a jezdců. V dobách, kdy všichni jezdili na koních, bylo jezdectví považováno za formu umění určenou k oslavě statutu jezdce a půvabná španělská a portugalská plemena koní byla první volbou. I tehdy samozřejmě existovaly soutěže o ceny, například na královském dvoře, nenajednalo se však o veřejně organizované soutěže. Nicméně v několika prvních desetiletích 20. století začaly soutěže získávat popularitu, dokonce se v té době dostaly až na olympijské hry."

„Bohužel, koňská populace v okupované Evropě byla během druhé světové války prakticky zničena. Koně byli vykoupeni nebo zabaveni německou kavalerií a obvykle použiti a ztraceni v bitvě. Když po válce chtěli lidé opět začít jezdit pro potěšení nebo soutěžit, bylo dostupných jen velmi málo kvalitních koní. Jediní koně, jejichž chov válka tolik nezasáhla, byli tažní, chladnokrevní koně, proto chovatelé v severní Evropě použili pro chov vše, co bylo dostupné. Zkřížili svá těžká plemena s lehčími, aby naplnili poválečnou poptávku po rekreačním jezdectví. Toto byl začátek dnešních sportovních koní, kteří začali dosahovat určité kvality v 80. a 90. letech minulého století.“

„Je možné dát oslnivost a lehkost koni, který je již do jisté míry oslnivý a lehký sám o sobě, je to také otázka temperamentu a dobré stavby a atletického talentu koně. Koně preferovaní pro sportovní jezdectví nebyli typickými příklady oslnivosti a lehkosti,“ usmívá se Michel. Chovatelé v severní Evropě začali úspěšně vytvářet novou kategorii teplokrevných koní, kteří nám umožnili znovuobjevit oslnivou kvalitu iberských koní 18. století. Šestiletý teplokrevný hřebec a valach, které jste dnes sledovali při práci, jsou dokonalým příkladem těchto nových koní. Pokud byste porovnávali fotografie evropských koní, kteří byli vyšlechtěni před druhou světovou válkou, kdy byl největší důraz kladen na skokové předpoklady, a dnešní koně, uviděli byste výrazné zlepšení celkové kvality.

Jako mávnutím kouzelného proutku se Henriquetovým podařilo vykouzlit gurmánský zážitek – pečené kuře na bylinkách, salát, vždy úžasné francouzské bagety, víno a čerstvý jablečný koláč a to všechno během doby, kdy oba jezdí a vyučují venku.  Když jsme si sedli ke stolu a podívali se na hostinu na kostkovaném ubruse, Ellen a já jsme se na sebe usmáli. Byli jsme venku v zimě celé dopoledne a měli jsme hlad. Kdyby diskuze nebyla tak fascinující, bylo by těžké se soustředit na hovor, protože jídlo bylo vynikající.

Michel pokračoval. „Německu musím uznat zásluhy za oživení zájmu o drezuru a uspořádání pravidel pro soutěže. Hlavní výhodou soutěže je povinnost každého jezdce respektovat stejná pravidla. Stejně tak se o soutěžení začalo zajímat mnohem více jezdců, což činí soutěže mnohem náročnější. Je třeba říci, že před 40 lety byli ve Francii jen čtyři, možná pět jezdců Prix St. George a žádný Grand Prix jezdec.  V Itálii byly tři Grand Prix jezdci, další tři v Holandsku a pár dalších v severských zemích. Ve Španělsku, kde byla silná kultura býčích zápasů, nebyl žádný takový jezdec. Ale v Německu byla spousta jezdců plných vášně, a proto vyhrávali. Mám ve své sbírce film z olympijských her z roku 1936. Výhercem zlaté medaile v drezuře byl tehdy Němec, který jel na koni dle principů lehkosti. V té době dělal to, co později ztratili.“

„Nicméně, srovnávání se se soutěžní konkurencí je nevýhodou – tedy ta skutečnost, že elegance a lehkost klasického jezdectví byly postupně obětovány skrze regulace a pravidla soutěžního jezdectví. Jezdci se dostali do přílišné rutiny se svými koňmi a opakovali stejné věci pořád dokola, aby získali jistotu a pravidelnost pohybu. Například pokud jedete na koni s lehkostí na volné otěži a váš kůň trochu ztratí rovnováhu, může mít tento nepatrný incident velký vliv na váš výkon, mnohem více než držíte-li koně ve velmi striktním rámci, do kterého jste spolu s koněm uzamčeni. Z tohoto úhlu pohledu může citlivost na rovnováhu při jízdě s lehkostí představovat riziko. Na druhou stranu vždy, když je kůň nucen k pevnému rámu, z filozofického hlediska tím jezdec ztrácí nárok na „skutečné jezdectví.“

„Tato »zpětná evoluce« v jezdectví byla možná díky tomu, že zde nebyli žádní klasičtí mistři, kteří by takové chování kontrolovali a opravovali. Linie klasických evropských mistrů 18. století byla násilně přerušena v době francouzské revoluce, kdy byla uzavřena škola ve Versailles a všechny ostatní detašované akademie, což ovlivnilo evropské jezdectví jako celek. Přestože byly francouzské akademie později znovu otevřeny, nebyly již zasvěceny do vysoké školy jezdectví jako předtím. Velcí klasičtí mistři uprchli z Francie, aby tak zachránili vlastní životy a našli práci v různých monarchiích v Evropě, obzvláště ve Vídni a Německu, což je důvod, proč je dnes Německo drezurní velmocí. Velký německý mistr Gustav Steinbrecht publikoval své celoživotní dílo ve velmi důležité knize »Gymnastika koně« (Gymnasium of the Horse), vydané v roce 1885, roce autorovy smrti.
 Na přelomu 20. století existovalo jen málo lidí zabývajících se klasickým jezdectvím, a protože se nezajímali o soutěže a nezúčastňovali se jich, neměli na vývoj jezdectví žádný vliv. A to je důvod, proč praví klasičtí mistři-trenéři dnes prakticky neexistují.“

„Tato ztráta je citelná z mnoha důvodů. Například, staří mistři trvali na přípravě koně gymnasticky, což znamená přípravu celého těla koně prostřednictvím specifických cvičení, aby se stal pružným, ohebným, zlepšil své atletické síly a schopnosti, získal vitalitu a sebevědomí. Dnes uvidíte jezdce pracující na detailech v nekonečných otupujících opakováních. Pracují na kruhu na jízdárně ve třech chodech s krátkými přechody mezi chody – jakoby trénovali jen kvůli drezurní soutěži – pramálo, nebo vůbec neřeší ohebnost a pružnost svalů, cílené budování síly koně proto, aby byl spokojený a schopný skvělých výkonů do pozdního věku. Příliš velký důraz je kladen na prodloužení nohou a takzvané »vysoké« chody."

„Minulý rok jsme já a Catherine podnikli celkem 13 výjezdů do okolních zemí v naší snaze najít a koupit mladé koně, byli jsme například v Německu, Holandsku a Belgii. Když nám byli koně předváděni nebo jsme je viděli pracovat, vše co jsme viděli byli jezdci snažící se o extrémní prodlužování, které je pro koně velice únavné. A viděli jsme nekonečnou práci na kruzích, která je taktéž pro koně velice únavná. Pokud srovnáte tyto koně s tanečníky, je to jako byste nutili tanečníky běhat pořád v kruhu. Nikdy by jim nebylo umožněno naučit se používat svá těla k jemnostem tance. Cvik »dovnitř plec« jsme viděli pouze jedenkrát v Německu.“

„Kůň nemá z tohoto druhu tréninku prospěch a ani tento trénink nepřispívá ke kráse samotného výkonu. Ale je to to, co vyhrává.“

Michel a Catherine pracují společně s velkým úsilím, aby dokázali, že i vysoké soutěže lze vyhrát pomocí starých klasických výcvikových technik, které se Michel naučil z originálních knih, jež byly napsány velkými evropskými mistry a které má ve své neocenitelné sbírce, a díky více než 30 letům práce s jeho přítelem a mentorem Nuno Oliveirou.

„Jedním z velkých problémů v soutěži," naznačuje, Michel, „je otázka kontaktu. Německý styl ježdění vyžaduje plný kontakt s hubou koně pomocí udidla a rukou jezdce. Jak se měří »plný kontakt«? A naopak, jak se měří lehkost? Rozhodčí ji mohou vidět, ale nevědí, jak ji ohodnotit stejným způsobem jako například prodloužený klus, který může být měřen. Takže ztratí-li kůň »kontakt« rozhodčí penalizuje celý výkon. Máte-li koně, který má lehkost a sebenesení, otěže jsou prověšené, pro rozhodčí to znamená ztrátu kontaktu. Jezdec je penalizován, přestože lehký kontakt ukazuje mnohem vyšší míru zvládnutí úkolu, vzdělání a kondice koně. Catherine je neustále penalizována za to, že nejezdí s dostatečným kontaktem, i když je logické, že máte-li jemného koně, musíte být lepším jezdcem.“

„Dalším ožehavým tématem je důležitost souhry dvojice, jezdec a kůň jsou hodnoceni společně, toto je označováno jako »celkový dojem«. Typickým problémem v rámci hodnocení je, že rozhodčí si nevšímají jezdce, který má například špatný sed na koni, jehož nohy se pohybují, nebo ruku, která je příliš vysoko. Špatný jezdec dostane stejné známky jako dobrý jezdec. Několikrát jsem se tázal rozhodčích na toto téma a vždy mi odpověděli, že hodnotí koně. Nerozumím však tomu, jak může být zpochybňován fakt, že pozice jezdce na koni je základem dobrého jezdectví a že je-li jezdectví dobré, pak je pravděpodobnější, že podpoří a ukáže lehkost a sílu koně? Jak mohou být dobré známky za celkový dojem uděleny jezdci, jehož nohy nejsou nikdy v klidu, hlava mu poskakuje a ruce tahají za koňskou hubu?“

„Posledním problémem, který má velký dopad na vývoj soutěží, je udělování pověření pro hodnocení vysokých soutěží rozhodčím, kteří tak vysokou úroveň sami ze sedla nezvládnou. Je jen velmi málo rozhodčích, kteří se sami účastnili soutěží na úrovni Grand Prix. Určitě rozumí funkcím, které jsou potřebné pro hodnocení. Ale v tomto případě rozhodčí sami nedosahují jezdecké úrovně, kterou hodnotí, neznají tréninkové metody koně ani jezdce, které jsou potřebné pro dosažení této jezdecké úrovně. A pokud nerozumí tomu, co je potřebné pro trénink koně a jezdce pro určitý stupeň soutěže, jak mohou správně identifikovat a ohodnotit formu, pokud ji sami plně nechápou?

„Proč dál soutěžit?“

„Navzdory modernímu pohledu na soutěžní drezuru a díky němu se s Catherine snažíme pozvednout sami sebe k dalšímu kroku, tedy k mezinárodní soutěži. Naším cílem je, aby se Catherine s využitím našich společných zkušeností a s mladými koňmi, které teď máme a pečlivě je trénujeme pomocí principů klasického jezdectví, dostala do top 15 nejlepších jezdců světa. A kromě toho... naše práce nadále udržuje při životě jezdectví, které je krásné pro jezdce i koně. Je to prostě krásná práce, kterou člověk může dělat.“

„Tohle je skutečný půvab... jezdit na koni, který je jemný, ne těžký v ruce... je to zkrátka jízda pro potěšení a krásu.“