Články a videa o koních

KoněČesky.cz

Práce ze sedla

MICHEL HENRIQUET: Vytrácející se lehkost jezdectví

© By Kip Mistral. First published in Equine Journal, October 2005. Used with the permission of the author. Translated from English by Hana Drahošová.

© Kip Mistral. Poprvé publikováno v Equine Journal, October 2005. Přeloženo s povolením autora. Z Anglického jazyka přeložila Hana Drahošová.

Mizí,“ říká tiše Michel Henriquet dívající se přes svůj stůl s výrazem zrcadlícím smutek. Je to konec dne, kdy jsme se bavili o bohaté historii „vysokého“ jezdectví v Evropě. Mdlé světlo pozdního odpoledne prochází starobylými okny Fief de la Panetière, ctihodného domu ze 16. století, kde žije se svou ženou – olympijskou a mezinárodní šampionkou Grand Prix Catherine Durand. Společnost vydržela dlouho po skončení skvělého oběda, zatímco Henriquet mluvil o budoucnosti jezdeckého umění.

Položili jsme si otázku, která je v dnešní době pokládána čím dál častěji: „Je možné úspěšně kombinovat jezdecké umění (klasické jezdectví) s konkurenční drezúrou (moderní jezdectví)?“

Ne, mistr Nuno Oliviera se domníval, že je nemožné spojit klasické jezdectví, tedy jezdecké umění školy ve Versailles, s moderní drezúrou,“ říká Henriquet se stejně jasným a silným tónem, kterým je zvyklý řídit studenty na jízdárně. „A já si myslím totéž.“

„A zároveň ano, Catherine a já úspěšně děláme právě toto. Ale aby mohla úspěšně soutěžit, musí se chovat jako by nejezdila s lehkostí (légèreté), ve které jsou vysoce vzdělaní ona i kůň. Musí předstírat, že nepokračuje v tradici staletí mistrovských učitelů klasického jezdectví, jež takovouto lehkost cenila jako symbol jemnosti, který je mezi koněm a člověkem možný. Místo toho musí simulovat silný kontakt s koněm, který rozhodčí očekávají od dnešního jezdectví.“

Díky této dualitě víme, že se jedná o součást protichůdných světů a tím pádem o fascinující příběh. A jelikož si všechny dobré příběhy zaslouží dobrý začátek, začneme tam…


Oživení minulosti: hledání klasického mistra

Škola ve Versailles, na niž se Henriquet často odkazuje, ve skutečnosti představuje filozofii vysokého jezdectví rozvinutého v okolí Manège du Grande Ecurie du Château de Versailles (Velké stáje versailleského zámku, dokončeny v roce 1683). Zde Ludvík XIV. založil jezdeckou školu se dvěma tucty vzdálených akademií v Paříži a okolí. Bylo zde vyučováno jezdectví charakteristické lehkostí a harmonií, věrné standardům starověkého řeckého jezdectva generála Xenophona. Mistři školy ve Versailles, Mekky jezdectví, dále studovali a vylepšovali tuto myšlenku a trénink na dvoře evropského jezdectví 17. a 18. století.

„V dobách revoluce,“ tvrdí Henriquet, „byla akademie ve Versailles zrušena, roztříštěna. Královští úředníci, šlechtici obávající se popravy gilotinou, utekli z Francie. Našli práci ve zbývajících monarchiích Evropy, zvláště ve Vídni a v Německu (což je důvod, proč je Německo tak velkým centrem drezúry). Během doby panování Napoleona, který nebyl drezúrním jezdcem, a kvůli všemožným válečným konfliktům klasické jezdectví z Francie zmizelo. Skutečná akademie klasického jezdectví se po válkách již nikdy neobnovila; nezapomínejme, že Cadre Noir je vojenská škola, a proto v Cadre Noir drezúra jako taková neexistovala. V dnešních době tradice klasického jezdectví ve Francii v podstatě neexistuje; musíte jít do Německa, Portugalska nebo Holandska a najít trenéry, kteří se zabývají klasickou drezúrou.“

„Zajímavé je, že když Henriquet začal svou kariéru jako mladý muž v 50. letech, instinktivně se vydal hledat ztracenou školu ve Versailles a toto hledání svatého grálu vysokého jezdectví se stalo vášní, která směřovala celý jeho život. »Zkoumal jsem jezdectví tím, že jsem prozkoumával starobylé obrazy a knihy. Uvědomil jsem si, při pohledu na evropské obrazy ze 17. a 18. století (ukazuje na malbu zachycující jezdectví na čestném místě na zdi), že lehkost a rovnováha, kterou měli jezdci na koni v té době je v moderní době naprosto ztracena. Tehdy nebyly k dispozici žádné knihy o výcviku koní a jezdců, o metodách, které by umožnily tuto jezdeckou rovnováhu. Četl jsem Xenophona a začal jsem sbírat a studovat instruktážní knihy ze 16., 17., 18. století napsané mistry: Salomonem de la Broue, Antoine de Pluvinelem a Francois Robichon de la Guérinière. Tehdy jsem si uvědomil, že ve všech královských stájích té doby byly nejlepšími koňmi koně španělské krve. Kdyby metody z těchto knih byly hudbou, pak by koně byli hudebními nástroji, na něž se hraje a já jsem se rozhodl najít svůj hudební nástroj. Současně jsem začal hledat mistra jezdectví, který by pochopil, jak vytvořit dokonalou rovnováhu.“

 


„Našel jsem královské iberské koně ve Španělsku a Portugalsku a pak mi bylo řečeno, že v Portugalsku mohu najít akademii podobnou francouzskému dvornímu jezdectví, proto jsem se rozhodl tam vyrazit. Na poslední chvíli mě ve Francii zadržela nečekaná událost a já jsem poslal místo sebe kamaráda. O tři dny později se vrátil a říkal, že našel mistra klasické drezúry a již ho pozval, aby nás příštího dne navštívil. Dalšího dne jsem pil šampaňské s Nuno Oliveirou. Nuno studoval celý svůj život s portugalskými mistry jezdectví, jejichž výcvik se vyvinul z francouzské linie vysokého jezdectví. Než jsem se seznámil s Oliveirou, pomocí knih jsem objevil hudební nástroje – královské koně. S Oliveirou jsem našel mistra, neboť knihy mi nestačily. Naštěstí byl Nuno asi v mém věku a stali se z nás nejlepší přátelé. Od té doby až do jeho smrti – asi o 30 let později v roce 1989, jsem nikdy nestrávil více než dva měsíce, aniž bych jej nenavštívil a nepracoval s ním v Portugalsku, nebo on nepřijel navštívit mě ve Francii. Tímto způsobem Nuno Oliveira vrátil francouzské akademické jezdectví zpět do Francie.“

Definování klasického jezdectví

Michel Henriquet netvoří svůj úsudek srovnáváním klasické školy a jezdectví moderní německé školy, která dnes drží otěže drezúrních soutěží. Jsou jiné, říká. Nicméně se však nedá diskutovat o tom, že hlavním znakem klasického jezdectví je lehkost v kontaktu mezi koněm a jezdcem. S volnými nebo dokonce zahozenými otěžemi je plně vzdělaný kůň schopen provádět a udržovat obtížné cviky v elegantním sebenesení a s pravidelnou kadencí. Takovéto pečlivě kultivované a vyrovnané úsilí demonstruje Catherine a její olympijský koňský partner Orpheé na titulní fotografii nejnovější knihy Henriquet On Dressage (Henriquet o drezuře).

Henriquet výstižně píše ve svém článku uveřejněném v časopise Dressage Today (Drezúra dnes) The Art and Sport of Dressage (Umění a sport v drezuře): „Nejvyšší výraz jezdeckého umění je kentaurův monolog, projev nepravděpodobný. V tomto smyslu se jedná o zoufalé umění, protože úspěch nezáleží pouze na technickém provedení a připravenosti. Zde, stejně jako v tanci, se umění zrodilo pomocí půvabných gest a harmonie, kterou nelze popsat. Každý kůň má svůj vlastní výraz a je úkolem jezdce jej odhalit… ve vysoké škole není kůň trénován, ale instruován. Kůň musí mít dar. Toto rozlišuje jezdecké umění od jezdeckého výcviku – pouhého vzorku postupů – a od sportu, jehož hodnota se měří spíše výkonem než estetikou.

Může klasické jezdecké umění přežít v dnešním světě?

Pokud klasické jezdecké umění nemůže být kombinováno s moderním soutěživým jezdectvím, jak může přežít?

Henriquet naznačil, že už není téměř žádný klasický mistr, který zná a umí „vytvořit“ klasického – jemného jezdce a koně, kteří spolupracují dle principu lehkosti. I kdyby toto tvrzení nebylo pravdivé, velmi málo lidí má čas na tuto velice časově náročnou práci, jejíž mistrovské ovládnutí může trvat celý život. Lehkost je demonstrována nejen charakteristickou prověšenou otěží, která dává jasně najevo, že kůň provádí cvik v sebenesení, ale i celkovou rovnováhou a pružností koně a jezdce.

Ve své knize Henriquet on Dressage (Henriquet o drezuře) poskytuje stručnou diskuzi o této „konečné rovnováze jezdeckého koně“, nazývané ve francouzštině rassembler, jako o hlavním cíli klasického jezdectví: „Rassembler je dosaženo skrze ohnutí zadních nohou, podkračujících vpřed a zapojených, díky nimž dojde k odlehčení a vzpřímení předku, což poskytuje energii potřebnou pro okamžité reakce po celou dobu a ve všech směrech. Správná rovnováha umožňuje rozložení hmotnosti a síly mezi přední a zadní nohy koně. Zkrácení kroku a přiblížení zadních nohou k těžišti zaručuje maximální pohyblivost v každém směru, což umožňuje harmonické a rychlé změny chodů a rychlé reakce na pomůcky a vytváří vynikající vznos a natažení končetin koně.“

„Ramener, který popisuje umístění koňské hlavy co nejblíže poloze svislé (kolmici), je pouze jedním z prvků rassembler. Bez rassembler však ramener nemá smysl. Nesprávný princip snahy o dosažení samostatného ramener způsobuje mnohem více škody než užitku. Bohužel skoro všichni školní koně jsou naučení samostatnému ramener, aniž by byli dále směrováni k celkovému rassembler. Výsledkem je pak smutné uchýlení se k tahání za otěže, při kterém dochází k poškození citlivé huby koně udidlem. Právě dnes tedy můžeme vidět to, co plukovník Podhajský označil za falešný rassembler, který je způsobem tahem ze předu dozadu; stlačené jezdectví“. Je zřejmé, že Henriquet je velmi znepokojen škodlivými účinky takové komprese/tlaku na koně a dále konstatuje, že kůň může držet pozici rassembler pouze tehdy: „Jestliže se jezdec shromáždí v pozici, která spojuje každou část jeho těla a vytváří optimální svalovou tonicitu hluboko v sedle a stabilním těžišti.“

Poznámka překladatele:
Ramener – pozice hlavy koně na kolmici
Rassembler – shromáždění koně od zádi: přenesení těžiště koně více na zadní nohy, vzpřímení hlavy a krku, odlehčení předních nohou, hlava na kolmici (ramener je tedy jen jednou z mnoha součástí rassembler)

Tato diskuze podtrhuje míru závazku potřebného k rozvoji rovnováhy a pružnosti jezdce. „Je nemožné jezdit v duchu lehkosti a uvolnění, pokud student nemá pružná záda a pánev, pokud pohyb jezdce není v dokonalém souladu s pohybem koně. Ruka musí být dokonale stabilní. Pokud záda jezdce neabsorbují pohyb koně, ruka nikdy nebude stabilní. Chcete-li mít takto pružná záda, potřebujete nejméně tři roky každodenní intenzivní práce na koni. Ve vídeňské škole (Španělská jezdecká škola ve Vídni) se první ročník studentů denně lonžuje po dobu 1,5 hodiny, druhý ročník 45 minut. Dva roky pouze na lonži. Teprve ve třetím roce začínají gymnastiku a cvičení. Dnešní způsob života nám nedovoluje takto postupovat.“

Jedná se o tak vysoký standard,“ naznačuje Oliveira a Henriquet souhlasí, „že není možné doopravdy zkombinovat klasické jezdecké umění s dnešní závodní drezúrou.“

Na druhou stranu Henriquet říká, že on a Catherine úspěšně soutěží při využití principů klasického jezdectví. „Ve skutečnosti,“ tvrdí, „neděláme nic zvláštního. Vychováváme koně v lehkosti nezávisle na tom, zda se jedná o klasické jezdectví nebo moderní drezúru, jedná se o stejný trénink. Rozdíl spočívá v tom, že v akademické drezuře je kontakt s hubou koně mnohem lehčí než u moderní – soutěžní – drezúry. Rozhodčí nechápou, že jezdec může být na velmi vysoké soutěžní úrovni i s prověšenou otěží. FEI požaduje, aby byl kůň ježděn na kontaktu otěže s hubou koně. Pro rozhodčí je ideální kontakt 5–10 kg tlaku. Pro Nuno a mě je kontakt měřen v gramech.“

Navzdory těmto pravidlům se před téměř 20 lety francouzská akademická drezúra dostala do světa mezinárodní soutěže prostřednictvím Catherine na jejím iberském koni (Orphée). „Když jsme se rozhodli, že začne soutěžit, začala Catherine tím, že se stala druhou šampiónkou Francie. Příští rok byla šampiónkou Francie, další členkou francouzského olympijského týmu (s Oprhée) v Braceloně. Od té doby úspěšně pokračuje v mezinárodní soutěži. Obecně Catherine předstírá, že má velký kontakt s hubou koně, aby si rozhodčí nemysleli, že jezdí na prověšené otěži – což je podle dnešních pravidel nepřijatelné. Ale nebylo by to mnohem krásnější sledovat koně, který by byl ježděn na volné otěži než na napnuté?“, ptá se Henriquet. „Existuje zde svoboda; můžete pak vidět, že se kůň chce předvést a neprovádí cvik jen proto, že někdo tahá jako blázen za otěže.

Při sledování Catherine, jak učí svého Grand Prix koně (Carinho des Noes, vysoký, mohutný, tmavě čokoládový Andaluský/Lusitánský hřebec), je člověk ohromen mimořádnou pružností „vzdělaného“ koně a jezdce znalého klasického jezdeckého umění. Carinho se pohybuje pod Catherine s kočičí pružností a silou, s plnou důvěrou, perfektní kadencí a meditativním výrazem v očích. Člověk nikdy nevidí, jak se Catherininy ruce nebo nohy pohybují, když ho vede ve všech chodech, kterými prochází bezchybnými přechody; i přesto Henriquet otevírá okno galerie, aby jí řekl „O trochu více lehkosti, prosím!“. S pousmáním a porozuměním zvedne Catherine Carinha do cvalové piruety, ve které se nese jako pírko, a následuje letmými přeskoky po jednom, nakonec ho přivede nádherným, pro toto plemeno typickým, vznosným klusem do galerie, kde předvádí před mikrofonem piafu. Zesílený zvuk kopyt zní jako tlukot srdce, jako metronom, pravidelně a čistě, protože kůň pracuje v dokonalém sladění s jezdcem.

Tento hřebec je tak fit a soustředěný, očividně milující pocit budování své fyzické síly… vypadá, jako kdyby mohl zůstat navždy v piafě. Je třeba si pamatovat, že méně je někdy více. Jemnost, svůdně prověšená otěž, půvab tohoto je až hypnotický. Dokážu si představit, že bych sledoval takovouto výukovou lekci v jedné z královských akademií 18. století, kde nebyl čas podstatný, kde nebyla potřeba používat zkratky, žádné „rychlé záplaty“, žádná soutěž… pouze koně a výuka a studium jezdeckého umění.

A toto je konec…

Na konci dne jsme pochopili, že život prožitý s cílem ovládnout jezdecké umění bude pravděpodobně žít sám pro sebe. Jak budou lidé žijící mimo Francii vnímat toto nádherné jezdectví ve znamení lehkosti? „Neznám nikoho ve Francii, kdo takto jezdí,“ říká Michel Henriquet smutně. „Možná, že jsou v Portugalsku dva nebo tři jezdci, protože Nuno Oliveira zemřel v roce 1989. Celý život jsem se snažil prosadit jezdectví mistra Nuno Oliveiry, ale nedělám to pro peníze, protože v tomto peníze nejsou. Považuji se za amatérského trenéra a nikdy jsem se svými koňmi nic nevyhrál. Jezdil jsem na svých koních po nocích, když jsem pracoval 12 hodin denně jako obchodní ředitel pařížských mlýnů v sídle společnosti. Žiji ze svého starobního důchodu; příjmy z lekcí, které dáváme zde ve stáji, sotva pokryjí náklady. Z tohoto výcvikového zařízení nemáme ani dolar zisku. Nejlepší mladí koně stojí stovky tisíc dolarů, nemůžeme si je dovolit, což samozřejmě ovlivňuje Catherininu schopnost soutěžit na nejvyšších úrovních – a demonstrovat tak vynikající výsledky klasického tréninku v soutěžních arénách.


Catherine pracuje s obrovskou energií a soustředěním, každé ráno jezdí pět koní a odpoledne pracuje jako doktorka dermatologie ve své ordinaci a navštěvuje pacienty. Dnes, po svých ranních lekcích s koňmi a po vynechání svého vlastního vynikajícího jídla, odešla soutěžit v místní soutěži na hannoverské klisně Farahim. Farahim je velká klisna, o které Henriquet říká, že ji není snadné jezdit, ale ve chvíli kdy se shromáždí vypadá jako nádherný iberský kůň. Henriquet je známý svou láskou k iberským koním, ale také k vlakům a ježdění na germánských koních, kterým dokazuje, že drezúra v lehkosti může být použita na jakémkoliv plemeni koně a není to jen disciplína, o které se hovoří v knihách. V roce 2005 Catherine vyhrála s Carinhem francouzský pohár (Coupe de France) v drezuře a mnoho dalších v Grand Prix taktéž s Carinhem a Farahim.

Nechce se nám, ale musíme věřit, že má Henriquet pravdu. Navzdory jeho neúnavné práci s tak nízkým počtem klasických učitelů a studentů, kteří se chtějí naučit jezdeckému umění, s velkou peněžní investicí do trenérské kariéry i do nákupu talentovaných koní pro tuto práci, jsme svědky mizející lehkosti v jezdeckém umění tak, jak byla po staletí známá. Přesto Henriquet zakončil den povzbudivou poznámkou:

Každý kůň může být ježděn s lehkostí. Temperament a konstituce jsou opravdu důležité, ale nejdůležitější je osoba, která sedí na koni. Jezdit je více než vyhrávat. Toto napsal Xenophon před tisíci lety, když hledal spojení s božstvím. Jízda musí být něco víc než jen styl. Musí to být filozofie, stav mysli, odevzdání se čistému uvolnění… k lehkosti samotné.“




Komentáře

Přidat komentář