Články a videa o koních

Vím, že už jsem o tomhle tématu dříve psala, ale vypadá to, že je třeba znovu to vytáhnout na světlo. Až příliš mnoho lidí totiž stále zarputile lpí na celé té věci s „respektem“…

Nejen na facebooku je respekt velmi často diskutované téma. Lidé problémy s „respektem“ obecně rozdělují do dvou kategorií. Máme tu většinou „kůň nerespektuje tvůj osobní prostor“ nebo „kůň tě nerespektuje jako vůdce stáda“. Pojďme se na to podívat blíž.

KŮŇ TĚ NERESPEKTUJE JAKO VŮDCE STÁDA

Dobrá, jen pro účel tohoto článku, pojďme tvrdit, že ve stádě existuje něco jako absolutní vůdce. Není to tak, ale řekněme, že ano. Takže ten vůdce stáda je pěkně důležitý kůň, že? Všichni ostatní ho následují. Nebo ji. Řekněme, že ji, protože většina lidí se rozhodla, že vůdcem stáda je vždy klisna (jiné pohledy na věc si můžete přečíst tady, tady a tady).

Takže tahle vůdčí klisna, to je ten nejdůležitější kůň, že? Vede přece život celého stáda. Rozhoduje, kam všichni půjdou a kdy to udělají. Taky určuje, kdy může každý kůň pít a jíst, spát, hrát si s ostatními. Myslím. Takhle totiž asi uvažují lidé, když mluví o nerespektování člověka koněm jako „vůdce stáda“.

„Vůdčí klisna by nikdy nenechala jiného koně tohle dělat.“

„Pohyb stáda se řídí VÝHRADNĚ podle vůdčí klisny.“

„Nesla jsem kýbl s jádrem a můj kůň se z něj pokusil žrát bez dovolení – nerespektuje mě jako vůdce stáda.“

Mého koně děsí krávy na protější pastvině a je nervózní a nesoustředí se, když na něm jedu okolo nich – nerespektuje mě jako vůdce.“

Tak jako tak, pořád je tu jeden detail, celkem důležitý detail pro funkci vůdčí klisny. A jsem si jistá, že s tím musí souhlasit každý, jen to při řečech o respektu nikdo nebere v potaz.

VŮDČÍ KLISNA NIKDY NEOPOUŠTÍ STÁDO.

To trochu komplikuje naši roli vůdce stáda, nemyslíte? Koneckonců, kde jste, když vás stádo potřebuje? Kdy naposledy jste se jen tak toulali po výběhu a řídili své stádo? A když se nad tím zamyslíme, kde jste právě teď? Pravděpodobně sedíte doma na gauči a čtete tenhle článek, takže v této chvíli absolutně nevedete svoje stádo.

Představme si teď na chvíli, že se vůdčí klisně koně její věčnou nepřítomnost rozhodnou odpustit. I když se neukáže celé hodiny, dny, nebo dokonce týdny, pořád je váženým a respektovaným vůdcem. Pořád tu ale máme jeden malý problém. Problém, který by mohl znevažovat naši vůdčí roli ve stádě.

NEJSME KONĚ.

Ano, je to tak. Vážně jsem to řekla. Nic proti, ale váš kůň si váš NIKDY nesplete s jiným koněm. Přiznejte si to. Neumíte řehtat, ržát, frkat, pištět ani vykusovat zuby prach z cizí srsti. A upřímně, vaše chody taky nejsou nejpřesvědčivější…

Vážně by mě zajímalo, kdo přinesl tuhle myšlenku do světa a čím to je, že je tak hojně akceptovaná. Opravdu v tom žádnou logiku nevidím. Nebylo by pro obě strany lepší, kdybychom se konečně přestali ze všech sil snažit stát se koněm a místo toho prostě zůstali lidmi? Co kdybychom zkusili najít jiné, logičtější vysvětlení pro to, že kůň vždycky neuposlechne každé naše přání nebo rozmar? Třeba fakt, že z naší řeči nerozumí jedinému slovu? Nebo možná proto, že to, co zrovna chce dělat kůň, je pro něj v dané chvíli mnohem důležitější než požadavek člověka? Nebo naši koně nechápou, že jakožto jejich majitelé máme my plné právo rozkazovat jim a rozhodovat o všem, co dělají?

KŮŇ NERESPEKTUJE TVŮJ OSOBNÍ PROSTOR

Chápu to, opravdu. Nikdo nechce, aby přes něj jeho kůň přecházel, blokoval mu cestu nebo ho tahal, kam se mu zlíbí. Ale nemůžeme to zvíře obviňovat a trestat za něco, co jsme mu nevysvětlili.

Potřeba osobního prostoru je u každého člověka jiná. Závisí například na kultuře – Američané mají třeba osobní prostor mnohem větší než Brazilci. Důležité je samozřejmě i pohlaví a vztah dvou lidí. Dvě cizí ženy si k sobě možná stoupnou blíž než dva muži a cizí žena bude od muže stát ještě dál. To se ale změní, pokud se jejich vztah rozvine a stane intimním. Dlouholeté kamarádky mohou stát těsně vedle sebe, ale když se poznaly, držela si každá z nich uctivou vzdálenost. Matka s dítětem mohou stát velmi blízko sebe, dokud se z dítěte nestane teenager.

Velikost osobního prostoru ovlivňuje také výchova a sociální statut. Pokud jste vyrůstali s rodiči, kteří měli velkou potřebu osobního prostoru, budete ji patrně mít i vy. V práci zase mohou spřátelení kolegové stát těsně vedle sebe, ale od šéfa si budou držet odstup.

A v neposlední řade závisí také na prostředí. Na ulici si od cizího turisty budete držet standartní a vám příjemný odstup, zatímco v zaplněném baru necháte cizího člověka přijít blíž, abyste se vůbec slyšeli.

Vidíte, jak komplikované jsou všechny ty drobnosti okolo osobního prostoru? Takže když mluvíte o nerespektování vašeho osobního prostoru koněm, který přesně myslíte? Váš „cizinec na ulici“ nebo „dobrý přítel“ osobní prostor? A jak má kůň vlastně poznat, v jaké vzdálenosti od vás by měl zrovna stát? On je kůň, vy zase člověk. To je dost podstatný kulturní rozdíl. A když už jsme u toho, neměl by být respekt tak trochu oboustranná záležitost? Hádám, že se svého zvířete dotýkáte, objímáte ho a lezete mu na záda, kdy se vám zlíbí, že? Tak kdo tady má potom mít problémy s respektem?

Nechápejte mě špatně. Samozřejmě vím, jak frustrující je nechat se vláčet a přecházet. Můj kůň Robin Hood mi kdysi málem zlomil kotník, když jsem vykročila pravou a on mi svou levou nohou zevnitř přišlápl mou levou nohu. Naštěstí se mi ho podařilo odstrčit dřív, než na končetinu stihl zcela přenést váhu, ale mohla z toho vzniknout ošklivá zlomenina. Očividně se potřeboval naučit něco o mém osobním prostoru, ale tehdy to byl můj úkol, abych mu to vysvětlila, ne jeho, aby mi četl myšlenky.

Fajn, pojďme si to shrnout! Buďte sami sebou (tedy lidmi) a nesnažte se stát „vůdcem stáda“ – získáte pak krásný vztah člověk-kůň, ve kterém budete schopni zvíře naučit něco o svém osobním prostoru, aby pro vás byl kůň bezpečný.

Jednoduché, ne? Tak směle do toho.